Za to, že se český jazyk stal mým denním chlebem a zároveň životní láskou, vděčím člověku, který svým pedagogickým uměním zažehl ve mně pomyslný plamínek vášně k rodné řeči. Plamínek se zvětšoval, již se neodrážel pouze ve zvýšeném počtu přečtených literárních děl, ale především v touze poznávat jeho historii, jeho strukturu, vývoj. Během studií na Filozofické fakultě Ostravské univerzity jsem se do něj ponořila ještě hlouběji, a proto nyní, sice již oborově deformovaná, musím neustále myslet na to, jak zamezit tomu, aby se z češtiny stal nemotorný a nepřehledný balvan, který jeho uživatelé přestávají především v psané podobě ovládat. Upřímně musím říct, že mě bolí číst články v kterémkoli tištěném médiu, kde se nehledí na českou skladbu, gramatické zákonitosti a o typografii nemluvě. A z toho důvodu jsem se rozhodla, že nabídnu své schopnosti vyznat se v zákrutách, odbočkách i slepých uličkách naší mateřštiny svému okolí.